Jsou nutné pojízdné reklamy?
Vstoupit do života s chutí Delty, probudit pomeranč a nechat se pohltit Fanta zábavou, vydat se vstříc kvetoucí pasáží v centru – tak nějak by mohl vypadat život podle sloganů, které jezdí křížem krážem po linkách městské dopravy. Mnozí z nás ve vozech potištěných inzercí tráví denně spoustu času a ani majitelé aut nebo pilných nohou pohledům na fólie polepené po tramvajích neujdou. Je ale nutné každý den míjet tolik připomínek vítězství reklamy nad dobrým vkusem?
Product placement ve filmech, PR texty v magazínech, vyskakující bannery na internetových stránkách. I přes kvantitu je reklamu pořád těžké ignorovat. Přesto se reklamní plochy šíří veřejným prostorem jako plevel, který je nežádoucí plenit, protože dobře vynáší. Nenapadlo vás stejně jako mě, jaké by to bylo vstupovat do vozu, aniž by tím člověk musel podvědomě zpracovávat informaci o nejvýhodnějších cenách v okolí?
„Mně se líbí plošná reklama na tramvajích,“ říká Jiří Zlatohlávek, „zvlášť vděčný jsem za optimisticky laděné a vtipné reklamy, které Brno prosvětlují - příkladem budiž reklama Student Agency, která je bezvadně žlutá. Šablonovité reklamy jsou ubíjející. Klidně pojedu později, když můžu jet žlutou tramvají.“ Na celoplošných reklamách neoceňuje kupodivu pouze jejich barvu, ale také informační hodnotu. „Reklamy na tramvajích jsou jedny z mála, které jsem díky vizuální přesycenosti ulic ještě schopen vnímat.“ Naopak Tereza Kolečkářová si reklamy z vnější strany tramvají příliš nevšímá. „Spíš se zadívám na nějaké plakáty vevnitř, zrovna dneska mě tam zaujala kampaň o správném chování dětí v dopravních prostředcích,“ komentuje alternativní využití prostoru tramvaje. Petra Setsamová říká, že pokud jsou reklamy vkusné a vtipné, nemá s nimi problém. „Třeba ta šalina s lidmi sedícími na záchodě mi přijde dobrá.“
Některé nápady opravdu stojí za pozornost. Jen aby však nedošlo k tragické situaci, kdy v roce 2005 v Praze tramvaj s reklamním sloganem „Co tě nezabije, to tě posílí“ srazila a zabila dva chodce.
Není divu, že některým lidem přijdou reklamy odkazující k samotným cestujícím nedůstojné. „Je to jak pojízdný cirkus,“ říká o potisknutých tramvajích Petra Levitová. Na druhou stranu Martin Štěpanovský tvrdí, že tramvaje nijak výrazně k estetice města nepřispívají: „Rozhodně si nemyslím, že kdyby byly všechny stejné a bez reklam, že by Brno bylo krásnější...“
Ale já se ptám: co kdyby ano? Co kdyby se vozy daly do rukou studentů výtvarných škol a mohli by vymyslet jejich vzhled a následně jej realizovat? Brno by si tak odneslo prvenství v pojetí hromadné dopravy a třeba by se jím stalo časem pověstné jako Anglie svými doubledeckery. Město by tak podpořilo umělce, kteří mají jinak v Brně díky nedostatku mecenášů nezáviděníhodné postavení.
O tom, že se tramvaje dají využít i jinak, nás ve Zlíně přesvědčuje hudební festival po trolejbusech BUsFEsT. V Praze hudbě propůjčili dokonce metro. V Brně si tramvaj pravidelně pronajímá ISC Brno (organizace starající se o studenty ze zahraničí), které ji promění na jeden večer na pojízdný bar. Všechno to jsou však jen jednorázové akce, které dočasně naruší obyčejný život vozů. Proč ale nezměnit jejich běžný provoz a z míst, v nichž je potřeba čas pouze přetrpět, učinit místa, která lépe vykreslí sousloví, že „cesta je cíl“?
Žijeme však v tržním hospodářství. Pronájem celoplošné reklamy na rok se pohybuje od 170 do 300 tisíc. Samolepicí fólie přijdou okolo dvou tisíc měsíčně. Sečteno a podtrženo, peníze za pronájem reklamní plochy nejsou pro Dopravní podnik zas tak zanedbatelnou položkou. Nebýt těchto peněz, mohlo by dojít ke zdražení jízdného nebo ke zrušení linek či dokonce zastávek.
Jsou tedy moje představy o tramvajích ve stylu pojízdného umění utopií? Možná. Ale vždycky můžu po vzoru pouličních živlů z velkých měst vzít do ruky sprej a vyjádřit se. Ale raději bych byla, aby podobná snaha vylepšit vzhled MHD byla dílem městem uznané úcty k tvořivosti a ne jen vandalismu.
