Hrneček na památku Brna
Sedím nad ranní kávou a projíždím stránky brněnské Rovnosti. „Italská domácnost: vzduchem lítal nábytek“, „Muž okradl a zbil školáka, dostal sedm let“, „Brno navštíví následník trůnu princ Charles“. Při dalším doušku se zadívám na svůj hrneček. Je na něm napsáno I love Krakow. Je to suvenýr, který jsem si přivezla z návštěvy Krakowa. Tak mě napadá - copak si z Brna odveze třeba takový princ Charles, bude-li si chtít Brno ještě někdy připomenout?
Zabrousím na stránky Turistického a informačního centra Brna. Nabízí klíčenky, kšiltovky, kvarteta, joja a korbele s logem města. Náročnější si mohou koupit měděný, hliněný a stříbrný Birkův krejcar nebo Brněnský groš. Popadne mě touha pořídit si vlastní Brno-hrnek a vyrážím si všechny ty předměty prohlédnout na vlastní oči.
Mé kroky vedou k prvnímu informačnímu centru, na které narazí většina turistů pro příjezdu do Brna. Nachází se u Hlavního nádraží. Mezi romanticky poletujícími vločkami pátečního rána se pohupuje téměř urvaná cedule hlásající přítomnost turistického centra. Vstupuji do obskurních prostor v obležení barů, heren a smažených nudlí do plastového talířku. V hlavě mi probleskává něco o důstojnosti prostor reprezentujících Brno. Na druhou stranu - Brno je heren a vietnamských fast foodů plné, tak proč nastavovat turistům lživou tvář?
Kancelář má mít podle otvírací doby na dveřích otevřeno, ale dveře jsou zamčené. „Taky tam jdete na počítač?“ usmívá se na mě starší pán s rozchuchanými vlasy a tlustými skly v nevzhledných brýlích. To slouží centrum jen jako internetová kavárna slabším sociálním skupinám? Nevzdávám se a přesouvám se do centra na Radnické ulici. Negativní dojem z předchozí návštěvy mažou usměvavé slečny a čisté prostory plné cílových objektů mé cesty.
„Slečny z kanceláře na Hlavním nádraží mají školení,v vysvětluje mi prázdnotu nedaleké pobočky pracovnice centra. Proč tam nebylo viditelné upozornění? „Informace na dveřích kolemjdoucí rádi často strhávají,“ dostává se mi odpovědi. Koneckonců, není turistická sezona, tak o co jde. Držím jedovatou slinu a kochám se pohledem na vitríny plné malých krokodýlků. „Hodně se prodávají pohledy a průvodci, u cizinců letí magnetky. Sběratelé keramiky kupují zvonečky s logem Špilberku a Petrova. A v poslední době jsou dobře na odbyt tužky.“
Kolik lidí sem vůbec denně zavítá? „Počty návštěvníků našeho centra se samozřejmě liší v různých částech roku. Průměrně je jich tak 150 až 180 za den, z toho polovina cizinci,“ doplňují se navzájem kolegyně. „Teď je relativně klid, ale 3. dubna začne sezona, to potom začne chodit víc lidí.“
A budou to povinné školní zájezdy, nebo lidé se zájmem o jedinečné brněnské kulturní památky? „Jací pak turisti v Brně, vždyť nemá, co nabídnout, možná tak Špilberk, ale to je hrozně málo,“ říká mi důchodkyně odpočívající v pasáži Rozkvět, která si nepřeje uveřejnit jméno. „Já nejsem odsud, takže se v Brně moc nevyznám, ale osobně sem ráda jezdívám třeba do divadla a do zoo,“ odpovídá paní Vejmolová, padesátiletá prodavačka vedoucí za ruce své dva vnoučky. Jistě, existence mnoha divadel a zoo je bezesporu chvályhodná. Ale stačí to na probuzení zájmu o Brno i mimo brněnských?
„Je pravda, že co se týče památek, tak krom Špilasu a centra mě nic nenapadá, ale Brno podle mě za návštěvu stojí,“ oponuje mé skepsi 21letá studentka Zuzana Dvořáková. „Přítel za mnou přijel v květnu a byl nadšený. Je to velkoměsto, kde je všechno pohromadě, kamkoliv se dá zajít pěšky a i obyčejná procházka centrem je příjemná.“ S tím souhlasí i spolužačka Zuzana Botiková, ale upozorňuje, že takové procházky nejsou nic, co by nenabídlo jakékoliv jiné středoevropské město. „Brno nemůže turisty nalákat na nějaké rarity. To, co je na něm výjimečné, dokáží ocenit až lidé, co v Brně zůstanou na delší dobu,“ tvrdí Zuzana a zmiňuje kulturní vyžití a komunitu mladých lidí.
Bude mít tedy Charles skutečně na co vzpomínat? Nejspíš ano, o program se mu postarají lidé na slovo vzatí. Ale co jiní návštěvníci, kteří v Brně zůstanou jen na pár dnů? Budou mít záminku pořizovat si něco na památku Brna? Vila Tugendhat je zavřená, prostředí před honosnou budovou Ústavního soudu je rozkopané, ze Špilberku je výhled akorát tak na Bauhaus a Petrov je kostel jako spousta dalších. Z nádraží vedou cesty špinavým bludištěm podchodů, náměstí jsou plné žebráků a falešných vymahačů peněz na jízdenku domů…
Abych pravdu řekla, bojím se, že soudný turista si hrnek s obrázkem Brna koupí a následně ho rozbije, aby si na tu "krásu" už nikdy vzpomenout nemusel.
